Už se vám taky začínalo stýskat po hudbě Trenta Gardnera? Nepříliš vzdálená je doba kdy snad neuplynul ani měsíc aby jeho jméno nezdobilo nějakou tu instrumentálně „nabušenou“ desku, minimálně v kolonce hostí. Jenže čas oponou trhnul a drahoušek Trent se nám poznenáhlu začal vytrácet z hledáčku, čerchmant vykutálená. Až mysl nahlodávalo podezření, cože na nás zase chystá za kulišárnu, jakým překvapujícím projektem uvede naše uši v úžas či blaženou extázi. A velký Trent se o slovo poctivě přihlásil v čele druhého pokračování svého „klubu průzkumníků“, připraven na dobývání panenských území, připraven zaujmout i vaše odvážné mozkové buňky putováním mamutích objevitelů.

Pamatujete příchod časované bomby v podobě excelentní prvotiny "Age Of Impact" z devětaosmdesátého? Kusé zprávy o ní hovořili jako o další bokovce členů DREAM THEATER, jenže kromě nich účinkovali navíc třeba Terry Bozzio, Billy Sheehan nebo D.C.Cooper. Hudba? Samozřejmě made in Trend Gardner, natlakovaná, energická, skvělá. Instrumentálně i zvukově vybroušená nahrávka sklidila zasloužené ovace, čili další pokračování se dalo lehce předvídat.

Nová expedice zaslouží též nové složení. Zbylo samozřejmě několik dobrodruhů z minula, vedle hlavního mozku třeba vytrvalec LaBrie nebo tlučmistr Bozzio, ovšem většina tváří je na této výpravě poprvé. Letmý pohled do ošlehaných tváří dává vzápětí zapomenout na nezkušené nováčky. Nebo vám snad jména jako Marty Friedman, John Myung, Gary Wehrkamp či Steve Walsh nic neříkají? No proto! Novinka je tématicky rozdělena do dvou hlavních částí - logicky part 1 a 2 - přičemž první je zpívaná, druhá čistě intrumentálním peklem. Obě navíc děleny do neuvěřitelného množství podskupin, čili výsledkem je pěkný guláš v přehrávači. Ale nešť, důležitější by měla být hudba samotná. Ovšem ani tady se nevyhneme jisté rozpačitosti. Úvod jak vystřižený z učebnice moderní vážné hudby, disharmonie má pré a paměť vykazuje asociace na zlatá léta německé klasik-trashové MEKONG DELTY. Následný nástup bicích pak jednoznačně odkrývá největší slabinu kompletu a tou je zvuk. Sólové vícehlasy kytar do „garážově“ špinavých škopků - to zní jako nahrávky metalových skupin v osmdesátých letech. Na prvních deskách takových FATES WARNING určitě v pořádku, tady ovšem naprosto nepochopitelné faux pas. Spásu materiálu tedy na hrbu vláčí akustické nástroje a zpěvy; vždyť tři hlasy už vydají za slušnou paletu ve výrazu. James LaBrie byl sice tentokráte odsunut do statičtější polohy než obvykle, ale přesvědčivý zůstal dostatečně. Pokud tedy první suita (příhodněji nazvat obě monstr skladby asi nelze) stojí na umění hlasovém, musí vám být jasné, že opus dvě vaří přesně na opačné straně plotny a nabubřele překypuje ekvilibristikou jednotlivých muzikantů. Tohle není nic pro běžné smrtelníky = ráj pro otrlé „progery“, co by za lichou dobu navíc s radostí obětovali království i s princeznou návdavkem. Zapeklitá potíž s těmihle podivínskými samorostlými cestovateli!

Závěrečné resumé bude jednoduché. Kvalitní deska, která ovšem své starší sestřičce nedorostla pasu a kterou až někam k jejím kotníkům sráží nepochopitelně „demáčový“ zvuk. V rámci Gardnerovy samostatné tvorby, troufám si tvrdit, nic zásadního. V porovnání s produkcí podobně umělecky postižených kolegů stále ještě vysoký nadprůměr. A jedna dobře mířená rada. Nikdy neposlouchejte "Raising The Mammoth" na počítači, pokud máte mechaniku, která se mezi každým trackem na několik okamžiků zastaví. Skladby jsou totiž rozkouskovány natolik, že i bez varování Ministra zdravotnictví lze hravě odvodit následné selhání nervů a případný infarkt. Prevence především!